epo-web

Když někdo zapne herní konzoli, aby si zahrál několik levelů své oblíbené střílečky, co si od toho slibuje? To je přece jasné - akci, v některých případech snad i napětí, a rozhodně vždycky hordy poražených nepřátel. Toho všeho si v Umbrella Chronicles užijete do sytosti. Slyšel ale někdy někdo, aby se střílečka hrála kvůli příběhu? Je to poněkud úsměvný nápad, ale přesto i takové hry existují, a mnohé dokážou svou narativní složkou dokonce zaujmout (Half-Life). Zde se nicméně bavíme o hře typu point-and-shoot, jaké se dříve zpravidla ovládaly světelnými pistolemi. Pokud už takové hry měly příběh, bylo tomu tak z jednoho jediného důvodu. Aby se ucpala ústa podivínům, kteří na to psali recenze. Po třetím odstavci už se těžko hledá další způsob, jak říct, že se v té hře střílí do věcí na obrazovce. Proto se začne človíček poohlížet po jiných možnostech, jak hru takzvaně „odborně ohodnotit“. Když se vám pak takový nekňuba ve svém článku začne vozit po všem možném, je zapotřebí mít nastraženou nějakou návnadu. Takovou, která jej donutí udělat hlupáka ze sebe, místo aby on udělal hlupáky z autorů hry. Je to velice snadné odsoudit hru, která příběh ani nepředstírá, už za to, že nemá žádný smysl. Ale když někdo v dobré víře, že jeho text vypadá chytře, začne střílečce vyčítat hloupý scénář, je rázem za imbecila, který nic nepochopil. Ve střílečkách jde totiž především o destrukci. A taky o krev. Rozhodně ne o nějakou motivaci.